Strážníkem v osmnácti? Kde je problém?

Řady městské policie nově rozšíří mladí rekruti ve věku od osmnácti let. Kritici varují: "Jsou příliš mladí, nezkušení, podléhají emocím" Možná jo, možná ne. Problém vidím jinde. Problém je Škola.

Doteď byla podmínka nástupu k policii věk minimálně dvacet jedna let. Proto ten poprask.

Na úvod říkám, že do určité míry souhlasím s kritiky nového opatření v tom, že jsou mladí lidé nepříliš připravení na plnění zodpovědné role městského strážníka. Přeci jen se potenciální zájemci hned po škole šupem vrhnou do ulic, kde budou řešit přestupky, konflikty a celou řadu nestandardních situací. Vše se bude točit ve velké většině případů kolem lidí a mezilidských vztahů, což je bezpochyby náročná práce. A i když půjde o pověstné (a pro strážníky bohužel rutinní) nasazování botiček, bude strážník jednat s lidmi. A to často s lidmi naštvanými a otrávenými nemilým dárkem.

Jak se s tím vypořádá takový mladý, "nezkušený člověk příliš podléhající emocím"? 

A jak se s tím vypořádají kolegové a kolegyně strážníci, kterým už bylo jednadvacet? A jak se s tím vypořádají strážníci, kterým už bylo řekněme čtyřicet?

Podle kritiků nového zákona mají ti starší více zkušeností, takže jsou pro výkon profese lépe vybavení.

A proč ti mladší nejsou?

Klíčem k odpovědi je podle mého názoru Škola.

Vůbec tím ale nemám na mysli, že by škola selhávala při přípravě dětí a studentů na povolání strážníků a podobné profese. A vůbec nemám v úmyslu mudrovat nad tím, jak by měla školní výuka vypadat a jaké moderní metody by se měly uplatňovat, abychom umožnili vzdělání pro profese tzv. současného světa. 

Problém je podle mě Škola s velkým Š.

Lépe řečeno, problém je povinná školní docházka. To jest systém, který nutí děti sedět osm a více let ve školních lavicích, aniž by se jich někdo zeptal, jestli to tak chtějí. 

Zkuste sami zavzpomínat. Ráno do školy, poslušně sedět v lavici, zapisovat si výklad učitele, svádět vnitřní boj mezi nudou a vynucenou pozorností, přemýšlet o tom, co budu dělat, až konečně zazvoní.

A takhle několik let v kuse.

To by se samo o sobě asi dalo vydržet a většina z nás to také vydržela. Jenže tahle ta Škola postupně a cíleně vytvářela odpovědné (= poslušné) občany, zbavovala nás samostatného myšlení a zpracovávala nás pro pozdější použití v rámci zaběhnutého systému.

A ať už na to máte názor jakýkoli, a já se s vámi v tomto ohledu nechci přít, nejspíš se shodneme v tom, že nám tahle ta Škola neumožnila ani za mák rozvoj samostatné osobnosti.

Tahle ta Škola byla jakýmsi chovným skleníkem, kam jsme chodili, kde jsme se nechávali formovat a kde jsme se více či méně snažili vstřebávat důležité informace. Ale rozhodně jsme neměli čas ani prostor pro kontakt s reálným světem za okny školního zařízení.

A právě o to mi jde. Škola bere dětem a mladým lidem čas (ty dlouhé roky) a prostor (zdi budovy) pro to, aby měli možnost dorůst a dozrát ve skutečném světě. 

Existují antropologické studie i pěkně čtivé knižní publikace o tom, co udělá s dětmi svoboda a možnost vyrůstat v prostředí bez diktátu a zcela přirozeně mezi dospělými. Bez Školy.

Například profesor Peter Grey, což je respektovaný badatel a autor na poli vývojové psychologie, často a rád zmiňuje zapomenuté domorodé kmeny, kde děti vyrůstají ve společnosti dospělých a učí se od nich přirozeným způsobem, nejčastěji formou hry. Jak říká, tihle sběrači a lovci se od malička učí přijmout odpovědnost za sebe a svůj kmen tak nějak samovolně. Nesedí v lavicích, kde by do nich někdo tloukl hodnoty, mají možnost běhat po venku a zkoušet si vše v reálném světě.

A že i u těchto domorodců je co se učit. Jak přežít v přírodě, jak si obstarat potravu, jak ji skladovat, rozpoznat tisíce bylin, vyznat se v počasí... Na rozdíl od nás ale nezabíjí čas sezením v lavicích, takže už třeba v těch zlomových osmnácti letech jsou schopni se o sebe postarat a ještě vrchovatě přispět do společné mísy svého kmene.

Pokud dokáží tohle, pak bychom o nich nejspíš mohli prohlásit, že jsou dostatečně vyzrálí, zodpovědní a nejspíš i emočně stabilní.

Takže i ti osmnáctiletí "nezkušení lidé příliš podléhající emocím" mají prokazatelně potenciál zastávat odpovědnou práci. Jen musí mít dostatečný prostor k tomu dozrát.

A Škola jim v tom nejspíš příliš nepomáhá.

Obávám se, že to není jenom problém zájemců o práci u městské policie. Myslím, že tím trpí obecně naše civilizace. To jen tato epizoda o "nevyzrálých a příliš emocím podléhajících" mladých zájemcích o práci u městské policie odhalila praktický rozměr problému zvaného Škola.

Na závěr:

Když nad tím přemýšlím, napadá mě jedna výjimka. Pamatuji si, kterak městská policie (třeba ta v našem městě) mnohokrát deklarovala a politici jí zejména před volbami dávali za pravdu, že tu je pro lidi. Že chce být partnerem lidí, chce lidem pomáhat... ne je prudit a komplikovat jim život. Bohužel, opak bývá skutečností. Městská policie se často stává nástrojem represe, pokutování a absurdit typu nahánění psů bez vodítka. Pokud je tedy toto smyslem existence městské policie, pak je vše v pořádku a já mohu konstatovat, že je Škola tou pravou institucí, aby vychovávala adepty pro práci u městské policie.