Mikuláš a čerti: Strašit či nestrašit?

Proč slavíme Mikuláše a jaké má tato tradice skutečné poselství? Je opravdu nezbytné, abychom strašili děti? Učíme je tím pokoře a poslušnosti? A jak si užít tento svátek, aniž bych pacháli škody a traumatizovali děti?

Tradice, zábava i výchova k disciplíně

Zítra vyrazí do ulic Mikuláš s čerty.

Je to staletá náboženská tradice. Je to společenská zábava. Je to událost spájená s dětmi.

To poslední pak především.

Mikuláš navštěvuje v doprovodu čertů a andělů naše domácnosti, aby obdaroval děti dobrotami či drobnými dárky. To vše obvykle výměnou za básničku.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, většinou se vše děje v přítomnosti čertů, kteří mají za úkol děti postrašit a přimět je k poslušnosti. Děti musí zpytovat svědomí, přiznat se, co kde v uplynulém roce provedly špatného, odpřísáhnout, že poslouchaly své rodiče a nosily ze školy dobré známky. Nakonec musí těmto nevšedním návštěvníkům slíbit, že budou celý rok sekat doma i ve škole latinu.

Příznačné je, že se v tomto strašení vyžíváme čím dál více.

Musíme přece naše potomky připravit na zlý svět tam venku!

Foto: Současný hit - pekelní čerti z Rakouska, aneb ještě více hrůzy na ně a kde zůstal Mikuláš

Bereme to prostě tak, že to k dětství patří.

Je to lekce, lépe řečeno (preventivní) léčba šokem.

A čím jsou děti menší, tím je ten šok účinnější. Vždyť děti do pěti let nedokáží rozlišovat mezi fantazií a realitou. Jak na ně asi působí úctu budící postava Mikuláše v biskupském hábitu, který ví vše o sebemenším prohřešku dítěte? Jak vnímá dětská mysl blekotající čerty s řetězy a pytli na zlobivé děti?

Žijeme v přesvědčení, že "trocha" strachu dětem neublíží a že má pozitivní výchovný účinek. Domníváme se, že procedurou spojenou s návštěvou Mikuláše a čerta vneseme do výchovy více disciplíny. Navíc po tomto prožitku s živými čerty a Mikulášem můžeme kdykoli v budoucnu vyvolat vzpomínku v hlavě dítěte a tyto bytosti použít jako výhrůžku prozlobivé děti.

Tohle přesvědčení v nás podporují i tzv. populární psychologové. Jeden z těch nejcitovanějších, Jeroným Klimeš, považuje strašení za žádoucí: "Je to jako v životě - pokud děláme chyby, tak za ně zaplatíme. Mírná ostražitost před průšvihem je něco, co musí mít každý člověk. Dítě by proto mělo mít mírný strach, že když bude zlobit, tak přijde nějaký trest."

Posvěceno odborníkem. Je to o strachu, trestání a vyhrožování.

Ale je opravdu nutné strašit děti?

Rodinná a dětská terapeutka Naomi Aldort v knize Vychováváme děti a rosteme s nimi připomíná, že obzvlášť malé děti prožívají strachu při rozkoukávání do života dost a není potřeba jim dále nakládat. Dokonce říká, že jim v tom ani nemůžeme nijak zvlášť odlehčit, že i když "se snažíme jakkoli, děti vždy žijí v určité míře strachu, což je normální pro maličké bytosti, které se teprve učí být lidmi (pokud to tak lze říci), a jsou životně  závislé na větších lidech."

Takže proč bychom jim měli ještě více strachu přidávat?

Nebo to má opravdu výchovné důvody, jak zcela neskrývaně tvrdí Jeroným Klimeš?

Asi je na místě se zeptat, proč to vlastně děláme?

Ta otázka mi vrtá v hlavě o to víc, protože si myslím, že tuto tradici bereme prostě jako fakt, jako součást naší kultury a nijak zvlášť nepřemýšlíme nad jejími hlubšími významy. Navíc chceme jako rodiče dopřát dětem napětí a radost z dárků, to zejména.

Osobně si myslím, že celá věc s Mikulášem a čerty souvisí s nastavením naší společnosti.

Tak předně. Mikuláš je autorita, které se děti musí vyzpovídat, aby pak posoudila, zda si zaslouží dárky... nebo trest. Mikuláš nejde obelhat, protože všechno ví. Jeho přítomnost je permanentní, sleduje děti celý rok, vede si o nich záznamy a vystavuje závěrečný účet. Mikuláš také určuje normy, podle kterých posuzuje, jestli projevy dítěte jsou akceptovatelné, vzorné, případně nepřijatelné. Má také moc vykonat trest prostřednictvím čertů, případně trestpro tentokrát, podmíněně, odpustit.

(Sakra, co mi to jen připomíná...)

Mimochodem, věděli jste, že dříve chodil Mikuláš v doprovodu obecního četníka namísto čertů?

Stručně řečeno, trénujeme v dětech poslušnost, smysl pro hierarchii, úctu k autoritám a podřízení se pravidlům, které navíc určuje někdo jiný. Učíme je, že jen tak sizaslouží pochvalu či odměnu. Co víc, učíme je, že pravidla se dají porušovat, pokud dokážeme úspěšně lhát nebo pokud nám to autorita dovolí.

Abychom podtrhli výchovný efekt této tradice, většinou bereme Mikuláše a čerty jako protiklady, jako reprezentanty dobra a zla. Dobrotivý Mikuláš je pak důvěryhodnější, jeho autorita se odvíjí od jeho dobroty. Ale nejsou oba spíše totéž, není to spíše jen pověstná hra na dobrého a zlého? Není i toto pro děti matoucí? Nevyvolává to v nich zmatené pocity, protože dobro by mělo být přece všeobecně hodné, nepodmíněné. To ale tento Mikuláš rozhodně není.

Hm, chudák Mikuláš, ten to teď schytal, že? Jenže Mikuláš není příčina. Je to jen nezamýšlený projev toho, jak fungujeme.

Takže strašit či nestrašit?

Zdůrazňuji, že vůbec nebrojím proti mikulášské tradici jako takové. Nicméně si kladu otázky, proč tuhle mikulášskou hru hrajeme a jaké to má dopady. Pro mě osobně je to důležité proto, abych si vytvořil vlastní názor a mohl k celé věci zaujmout postoj, který je v souladu s mými hodnotami. Myslím si, že podobně citlivý přístup k této i dalším tradicím z celého širokého repertoáru naší společnosti je zcela na místě. Tradice i rituály mají svůj původ, vznikaly v určitém historickém kontextu, nemálokdy s konkrétním účelem.

V případě Mikuláše tak nějak dlouhodobě cítím, že přítomnost strachu v této ritualizované tradici je něco, co mě nenechává v klidu a obzvlášť ve vztahu k dětem mě to nabádá k obezřetnosti. Ptám se, jaký to má vliv na vývoj dětské osobnosti a jestli je možné si Mikuláše užít, aniž bychom tím způsobili nějako pohromu. A pokud to celé má být kupříkladu zábava nebo to má mít nějaký výchovný účel, o to více mně hra se strachem připadá nebezpečnější.

V každém případě jsem přesvědčený, že jakékoli strašení dětí bychom měli odmítnout.

Strach a úzkost se zapisuje hluboko do lidského podvědomí.

Představte si tříleté dítě, nad kterým se sklání postava Mikuláše, se kterou se dosud nesetkalo. Mikuláš cosi říká a z jeho hlasu i to malé dítě vycítí jakési mravokárné tóny, vnímá působení jeho autoritativního držení těla. Vůbec nemusí jít o strašení, jak jej chápeme my dospělí. Bázeň, kterou dítě pociťuje, nemusí vůbec souviset se strašením, ale už jen s danou situací, její atmosféru a přítomností neznámého či tajemného.

Jak už jsem naznačil, malé děti ve věku zhruba do pěti let nedokáží rozlišovat mezi fantazií a realitou. Mikuláše i čerta berou jako sakra skutečné bytosti. Ale co to je za bytosti? A proč jsou tady? Co chtějí?

Starší děti už dokáží lépe odlišit realitu od fantazie, nicméně to neznamená, že se nadpřirozených bytostí nebojí. Ty jsou pro ně stejně reálné, i když pocházejí z jiného světa. A teď si představte, že kromě Mikuláše vstoupí na scénu čert, představitel pekla. Začne chrastit řetězem a výhružně blekotat.

Nezřídka je součástí této zábavy také konzumace alkoholu. Rozdovádění čerti se pak mohou v alkoholové rozjařilosti pustit do srandiček, jako je strkání zlobivých dětí do pytle. A tady už jde o život. Z pohledu samotných dětí je to naprosto reálný pocit ohrožení. Panický strach. Kolikrát měly možnost prožít něco takového?

Nemusím zdůrazňovat, že takovéto traumatické zážitky bývají častým původcem psychických potíží. Vůbec přitom nemusí hrát roli, jestli jde o ojedinělou událost, nebo jich dítě prodělalo více. Zvlášť intenzivní traumatické události mohou vést k poruchám, jako je koktavost nebo počůrávání.

Na čí jste straně?

Uvědomme si, že děti mají kvůli menším zkušenostem se světem omezenější možnosti, jak strach zpracovávat.

Potřebují naši pomoc. Potřebují naši emoční podporu. Potřebují bezpečí.

Ale co když se rodiče postaví na stranu Mikuláše?

Jasně, je to jenom hra.

Jenže z pohledu dětí je to další zrada. Rodiče je opouštějí a staví se na stranu těch podivných bytostí. Děti se cítí zmatené. "Proč mi to ty moje rodiče dělají? Opravdu jsem tak zlobivé dítě?" Přicházejí pochyby, které se nejspíš také usadí někde hluboko uvnitř. Emoce se valí, ale dítě se v nich nevyzná, nedokáže je zpracovávat. Cloumá jím nejistota, protože je nemůže sdílet se svými rodiči.

Podotýkám, že to vše se děje navzdory případným dárečkům.

Už zmiňovaná Naomi Aldort doporučuje, abychom za každých okolností dbali o pocit bezpečí u vlastních dětí. I když se třeba zlobíme nebo děláme srandu. Říká: "Dítě se potřebuje spolehnout, že budete respektovat jeho emocionální limity. Tak se cítí bezpečně a důvěřuje vám."

Tak proč v tomto případě své děti zrazujeme a opouštíme je v takovéto traumatizující chvíli?

Strašení může nabourat i náš vztah k okolnímu světu. Profesorka psychologie Darcia Narvaez upozorňuje, že sledování děsivých scén, "nad kterými nemáme kontrolu, vede k nedůvěře vůči blízkým i okolnímu světu." A svět fantazie, který doslova ožívá před očima dětí, je naprosto mimo jejich kontrolu.

Mohou pouze zpytovat svědomí, říkat básničku a doufat.

Navíc, pokud si vytvoříme obraz světa jako nebezpečného místa, stáváme se, dodává Darcia Narvaez, "méně citlivými vůči ostatním a více sebestřednými."

Bohužel, tohle zábavné strašení může mít dalekosáhlé důsledky. Pokud to celé bereme jako nevinnou zábavu dospělých na účet dětí, o to je to zbytečnější. Pokud to považujeme za výchovnou metodu, měli bychom se alespoň trochu zamyslet, k čemu má ta výchova směřovat a jestli to stojí za to.

Existuje způsob, jak si to s dětmi užít a nezůstat stranou?

Přeci jen ale nechci skončit pesimisticky.

Myslím si, že přes vše uvedené si můžeme svátek sv. Mikuláše společně s dětmi užít. Souhlasím s tím, že by byla škoda odpírat dětem radost z hezky prožitého svátečního dne. Navíc je nesmysl tvářit se, že Mikuláš neexistuje.

Co tedy s tím? Jak to zařídit, abychom nepáchali zbytečné škody a přitom dětem dopřáli hezký den spojený s touto letitou tradicí?

Je to vlastně poměrně jednoduché. Tady je můj návrh, jak na to.

1. Nestrašit, nehrát hru na morálku, nevyhrožovat - zkrátka se vyvarujte všemu, co popisuji v předchozím textu. Myslete na to, že to celé děláte pro své děti, nikoli abyste upevnili svou moc rodičovské autority. U menších dětí se vyhněte běsnění v ulicích, které nabývá čím dál víc na agresivitě, a zvažte, zda opravdu chcete pozvat Mikuláše s čertem domů. Podle mě opravdu není asistence nadpřirozených bytostí nutná. U starších dětí to může být naopak příjemné zpestření, pakliže už opravdu dokáží rozpoznat lidi v kostýmech. Může to být hezká rodinná či společenská událost spojená s posezením, zpíváním a ochutnáváním dobrot. Jen bych se vyvaroval toho, aby to nebyla forma hry na souzení a odměňování za poslušnost, kterou šikovně delegujete na pozvané herce.

2. Vyprávějte příběh o Mikuláši a vysvětlujte - příběh, který se traduje o svatém Mikuláši, není ve své podstatě příliš pozitivní a obzvlášť pro děti bude těžko srozumitelný. Doporučuji jej převyprávět do polohy "Mikuláše s dobrým srdcem", který byl štědrý k chudým. Osobně tento příběh držím v rovině legendy, vyprávění ve stylu "někteří lidé říkají, že...". Určitě bych se nepouštěl do vyprávění o nadpřirozené bytosti, která přichází odkud si z nebe, kde nás celý rok pozoruje a zapisuje si naše hříchy. Potom vysvětlete dětem, že lidé v ulicích, kteří se oblékají do kostýmů Mikuláše, chtějí dát najevo, že jim je odkaz Mikuláše sympatický a blízký a chtějí dárečky potěšit své přátele či děti. Zdůrazněte, že jsou to v každém případě lidé převlečení do masek.

3. Vytvořte si své vlastní rituály - buďte štědří jako Mikuláš. Udělejte si každý rok procházku do přírody, kde nakrmíte ptáčky nebo lesní zvířátka. Diskutujte společně, koho a jak byste mohli při této příležitosti potěšit. Co třeba dárky dětem v dětském domově? Ukažte svým dětem, že darovat něco druhým, má také něco do sebe. Připravte pohoštění a pozvěte své přátele. A ano, samozřejmě! Po sváteční večeři nevynechejte ani balíček s dobrotami pro vlastní děti. Pro mě, a nejspíš i pro vás, byl Mikuláš dnem, kdy jsem začal odpočítávat zbývající dny do Štědrého dne a postupně se začal nořit do vánoční atmosféry. Užijte si to ;-).

Nejspíš vás teď napadají další možnosti, jak si mikulášskou tradici uspořádáte se svými dětmi, čím si ji okořeníte.  V každém případě, buďte vůči dětem otevření, naslouchejte jejich úvahám, vysvětlujte a hlavně jim buďte oporou a nevystavujte je zbytečným traumatizujícím zážitkům.

A jak to vidíte vy? Co pro vás znamená Mikuláš? Myslíte si, že bychom měli mikulášskou tradici a sní spojené rituály udržovat? A myslíte si, že mikulášské strašení dětem prospívá?