Začátek školního roku je začátek konce školy, jak ji známe dnes

Začátek školního roku je tu. Kolikrát ale ještě zažijí školáci svůj první školní den? Jsem přesvědčený, že to nebude dlouho trvat a škola, jak ji známe dnes, bude minulostí.

Škola, tedy současná vzdělávací instituce, kterou tvoří budova, učitelé, vzdělávací osnovy, povinná školní docházka a známky, se stává přežitkem. Na školu se budeme chodit dívat maximálně tak, jako se dnes chodíme dívat do muzea.

Proč škole zvoní hrana

Proč si myslím, že je současná škola přežitá a proč škole zvoní hrana? Nabízím desetibodové zamyšlení nad fungováním školského vzdělávacího systému, jak o něm většina z nás dosud odmítá přemýšlet a připustit si jeho blížící se konec.

1. Nikdo ji nechce. Snad s výjimkou politiků, kteří mají (státní) školství jako své hrací hřiště a další z důvodů pro obhajobu vlastní existence a přerozdělování finančních zdrojů. Proto všechny ty reformy a reformy reforem. Ale zeptali jste se někdy žáků a studentů, jestli je to způsob, jak chtějí trávit svůj čas? A nehrajme si teď na toho, kdo ví lépe než děti, jestli školu ke svému životu potřebují. Nebo byste chtěli denně trávit v průměru šest až osm hodin sezením v lavicích a posloucháním něčeho, co vás třeba vůbec nezajímá? Jen tak, protože to někdo řekl?

2. Nemá co nabídnout. Proč hustit dětem do hlavy chemické rovnice, matematické vzorce a historická data, když to vše najdou během několika sekund na internetu? To se týká i předmětů na tzv. odborných školách. Měl jsem možnost nahlédnout do osnov odborných předmětů, které bych podle názvu považoval za ryze praktické a kterým se sám profesně věnuji, ale většinu z toho balastu bych v životě nepoužil. (Ano, chápu, něco se tam přece učit musí...) Ale hlavně, pokud děti něco skutečně zajímá, zjistí si toho tolik, že jejich znalosti dalece předčí znalosti učitelů. Proč je tedy omezovat a ubírat jim kapacitu a radost z objevování toho, co je skutečně baví? Dále, proč stále uctíváme dogma, že se ve škole musíme naučit megabajty informací, abychom měli v budoucnosti přehled a abychom náhodou něco z toho nepostrádali, kdybychom se dané oblasti chtěli profesně věnovat? Místo všech těch znalostí se hodí spíše praktické dovednosti - kreativita, komunikace, schopnost se učit a orientovat se v záplavě informací, schopnost rychle reagovat na změny atd. atd. Tohle nás ale tento druh vzdělávací instituce ze své podstaty nikdy nemůže naučit. Takže co může nabídnout škola současnému žákovi, studentovi?

3. Nemění se. A ani nemůže. Základy stávajícímu vzdělávacímu systému položila v českých zemích Marie Terezie. Od roku 1869 je školní docházka povinná. To se nezměnilo, ale co hůř, nezměnil se ani princip státního školského vzdělávání. Když pominu základní funkci školy, kterou je memorování učební látky, jejím hlavním cílem je vychovávat unifikované občany, kteří se neptají, nemají svůj vlastní názor a podřizují se autoritě, potažmo se učí fungovat ve vytyčeném systému. Nebo se pletu? Argument, že se ve škole děti učí fungovat v systému, slýchám v různých variantách nejčastěji. A tahle funkce školy se dosud nezměnila a změnit nemůže, protože garantem vzdělávacího systému je stát. Nepotřebují dnešní děti trochu jiný vklad do života?

4. Rozděluje společnost. Nemusím příliš připomínat ty vášně kolem zavádění školní inkluze. Dobrá myšlenka. Ale nemíjí se její realizace účinkem tak trochu tím, že je uváděna do života v instituci, která skutečnému rozvoji dětí a spolupráci brání, a která navíc zdůrazňuje rozdíly mezi dětmi třeba kvůli jednotnému klasifikačnímu systému a v podstatě už kvůli samotné nutnosti zavádět tato inkluzivní opatření? A co boje o budoucí směrování školství? Jste spíše pro všeobecné vzdělávání, nebo více fandíte průmyslníkům? A proč ministerstvo brání zřizování soukromých škol, po kterých volají stovky rodičů? To je absurdní! Nebylo by jednoduše efektivnější, kdybychom tyto spory nemuseli řešit a investovali energii do něčeho přínosnějšího? Třeba do vytváření skutečného prostředí, které inspiruje k učení a vzdělávání. Mimochodem, co takhle nechat lidi, aby si o svém vzdělávání rozhodovali sami? Potom by ubylo sporů kolem správného nastavení vzdělávacího systému, protože by se každý mohl vzdělávat, jak by chtěl.

5. Staví proti sobě děti a rodiče. To je asi ještě horší, než vytváření názorových nepřátel ve společnosti. Okamžikem započetí povinné školní docházky začíná pro děti nepřetržitý boj se známkováním, posuzováním, biflováním a psaním domácích úkolů. Dítě nemá na výběr. A rodiče jsou postupně, často aniž by to postřehli, vmanévrováni do role těch, kdo nad tím drží dohled. Jinými slovy, stávají se prodlouženou rukou školy. Většinou spolu s tím přichází nesoulad, napětí mezi rodiči a dětmi, výčitky a dokonce tresty. Ale proč by vlastně rodiče měly být garantem toho, jestli děti umí vyřešit nějaké rovnice, odříkat básničku nebo napsat domácí úkoly? Kvůli škole? Kvůli učitelům? Nebo snad pro dobro svých dětí? Hlavně prosím neříkejte, že vy jste to v té škole taky vydrželi, tak oni můžou přece taky, trocha disciplíny jim neuškodí. Nebo se chcete mstít za to, co vám udělaly předešlé generace politiků a tzv. vůdců společnosti?

6. Certifikáty a tituly ztrácejí hodnotu. Dobře, uznávám, když budete usilovat o zaměstnání ve státní instituci, vytáhnou na vás tabulky a podle výše dosaženého vzdělání vám dají mzdu. Ale už jste slyšeli, že by se nějaký podnikatel ptal, jestli máte diplom z vejšky? Dobře, možná to někde hraje roli. Ale určitě je vždycky důležitější, co uchazeč umí, co má za sebou, nakolik je proaktivní, jak se orientuje v oboru, jaké má vystupování atd. A opět, maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom je spíše certifikátem o načerpaných (a zapomenutých) znalostech, nikoli o dovednostech. Ano, co ti doktoři a právníci a jaderní inženýři... jak ti by se to bez školy všechno naučili? Třeba ano, třeba ne. Nevím, uvidíme, to ale není podstata sdělení. Maturitní vysvědčení, výuční list, diplom, to vše jsou především certifikáty, které schvaluje, vydává a eviduje stát, aby prostřednictvím jejich magické moci udržoval systém státního vzdělávání v chodu.

7. Je to drahé a neefektivní. Údržba budov, vybavení, pedagogické sbory, tzv. pomocné personály, učebnice, učební pomůcky, experti na všechno od učebních plánů, přes metody hodnocení až po nápravu psychicky zruinovaných obětí systému. To jsou miliardy proudící v nekončícím toku času. Navíc jsou to také veřejné zakázky a tím pádem také často výběrová řízení na předem vybrané dodavatele. Opravdu si nedokážeme představit, že by to fungovalo jinak? Že by třeba i za zlomek toho vznikala místa, kde by měly děti příležitost se rozvíjet v tom, co jim připadá užitečné a zajímavé? Navíc máme celou řadu jiných veřejných institucí, které mohou nabídnout užší a současně detailnější záběr na vybranou problematiku (knihovny, muzea, dětská centra, vědecké parky, samoorganizující se zájmové komunity, ale i dosud nevyzkoušené možnosti, které si třeba jen díky potlačované představivosti neumíme představit). V každém případě by možná pro začátek stálo za to dát prostor soukromým iniciativám, po kterých je poptávka a ne jim házet klacky pod nohy.   

8. Učitelé jsou nespokojení. Teď nemluvím o penězích. Kdyby to totiž bylo opravdu tak špatné, učitelé budou nejspíš ze školství houfně odcházet jinam. Aktuálně jedeme na vlně hospodářské konjunktury, firmy nabírají a hlásí, že je málo lidí. Takže problém nespokojenosti učitelů vidím jinde. Příčiny najdeme opět v systému. Učitel je postaven do role odříkávače učební látky. Jeho úkolem je odvykládat obsah, ohodnotit schopnost žáků si danou látku zapamatovat a ještě ke všemu musí dohlížet na pořádek a disciplínu ve třídě. Učitel je také člověk, má emoce, na dětech mu záleží, do školství zamířil s chutí učit a být nápomocen na cestě k rozvoji utvářejících se lidských bytostí. Jenže vzdělávací systém ho staví do role "toho na druhé straně barikády" a s žáky svádí spíše dlouhodobý zápas, namísto společného rozvíjení talentů a vzájemného obohacování. Ubíjející systém. Deziluze. Pak samozřejmě (hlavně od učitelů) slýcháme i to pověstné, že ty děcka jsou úplně nemožný, nedávají pozor, nic je nezajímá, jsou drzí a vlastně vůbec nemá smysl se o cokoli snažit. A to poslední je v tomto případě, bohužel, asi pravda.

9. Okrádá lidi o čas. Takže si pro názornost vezměme 6 hodin denně krát 20 dní v měsíci krát 10 měsíců v roce krát 8 let a máme 9.600 hodin. Když to zaokrouhlíme, tak máme pověstných 10.000 hodin, které vedou podle Malcolma Gladwella k mistrovství v jakémkoli oboru. A klidně ten astronomický počet hodin berme jako nadsázku. Ale proč ten čas, jakkoli dlouhý, trávit tím, že budou děti nuceně sedět ve škole a poslouchat COKOLI z toho, co si nevybraly? A nenechme se oklamat. Ty důležité (a pro další učení se základní) dovednosti se děti prokazatelně naučí samy. To jest bez školy. Znovu: Jak by se to líbilo vám, kdybyste museli někde sedět šest až osm hodin denně, pět dní v týdnu, jen proto, že to někdo řekl? Nechtěl jsem to psát takhle na rovinu, ale nepřipomíná vám to tak trochu vězení?

10. Je to systém založený na donucení. Už jsem to v podstatě napsal několikrát, ale mělo by to zaznít jasně a v samostatném bodě: Naše školství je systém nuceného vzdělávání, ze kterého se nelze odhlásit. Do školy se prostě chodit musí (a i když vezmu v úvahu domácí vzdělávání, pořád platí povinnost dodržovat vzdělávací plány, skládat zkoušky a vůbec se podrobovat průběžné kontrole). Ještě jednou prosím laskavého čtenáře, aby nechal stranou případné rozdílné názory na to, jak a kde se děti mají/mohou efektivně vzdělávat. Když je ale školní docházka povinná, čemu a komu to slouží? Tu otázku ne a ne dostat z hlavy. Žijeme prý ve svobodné společnosti, kde si můžeme vybrat cokoli od jogurtů, přes práci až po politickou stranu ve volbách. Ale proč si nemůžeme vybrat, jak se budeme my a naše děti vzdělávat? Komu patří naše životy a životy (našich) dětí?

Dává dnešní škola ještě smysl?

Jak je patrné, existence školy, jak ji známe dnes, přestává dávat smysl. Problém přitom není v dětech, žácích či studentech a jejich nechuti se učit a vzdělávat. Problém není ani v učitelích nebo ochotě dětem nabídnout vzdělání a investovat do toho čas a finanční prostředky. Problém je v systému a jeho nastavení.

Jak to vidíte vy? Souhlasíte se mnou? Co je podle vás na celé věci nejdůležitější? Nebo máte opačný názor a myslíte si, že škola přežije i v budoucnu?

Moc rád si přečtu vaše názory a těším se na plodnou diskusi!