Fyzické tresty jsou lhaním do vlastní kapsy
Fyzické násilí používají někteří rodiče jako donucovací prostředek, aby dosáhli svého, když děti nechtějí udělat, co po nich požadují.
Dítě neposlechne, sáhnou k pohrůžce trestem. "Jestli to neuděláš, tak..."
Ne vždy musí jít nutně o pohrůžku násilím, nicméně téměř dvě třetiny Čechů používají fyzické tresty u svých dětí.
Po pohrůžce a opětovném neuposlechnutí přijde na řadu s vysokou pravděpodobností fyzický trest. Pravděpodobnost fyzického trestu se zvyšuje tím víc, že dvě pětiny lidí nepovažují za fyzický trest facku či plácnutí. Facka nebo plácnutí jsou pro 40 procent Čechů normál a nejde podle nich o násilí, potažmo fyzický trest.
(Pozn.: V průzkumu byli zahrnutí i bezdětní. V tomto případě se výzkumníci ptali, zda by použili fyzické tresty u svých dětí.)
Násilí v podobě fyzických trestů používají někteří též jako jakousi formu odplaty. Pokud dítě provede něco, co se jim nelíbí, případně co překračuje společenské normy, přijde trest. Dítě sice vůbec nemusí chápat, že udělalo něco špatně, ale my mu to přeci vysvětlíme. A bude to bolet, aby si to pamatovalo.
Smutné je, že někteří rodiče trestání plánovaně odkládají na určitou dobu (např. až se vrátíme domů), kdy už je dítě naprosto odpojené od sporného skutku a trest tak nabývá jakési ritualizované podoby odplaty.
O nefunkčnosti fyzických trestů toho bylo hodně napsáno. Naposledy vzbudila rozruch americká studie Přínosy výprasku u dětí: Staré dohady a nové meta-analýzy. Rozsáhlá souhrnná analýza dokazuje, že fyzické tresty nefungují. Rozhodně nemají žádné prokazatelné výsledky v dlouhodobém období.
Fyzické tresty jsou lhaním do vlastní kapsy.
Fyzické násilí si neseme v sobě a to se odráží ve světě kolem nás
Kde se tedy bere to přesvědčení, že jsou fyzické tresty optimální formou výchovy dětí?
Elizabeth T. Gershoff, autorka zmiňované americké studie už dříve v článku Výprask a vývoj dítěte: Víme dost na to, abychom přestali bít naše děti napsala, že trestání dětí "udržuje přenos násilí v rodinách napříč generacemi."
Jinými slovy, fyzické tresty máme v sobě hluboce zakořeněné a předáváme si je jako výbavu do života z generace na generaci.
Fyzické tresty tedy nejenže nefungují, ale vytvářejí vzorce chování, podle kterých přistupujeme k vlastním dětem. Stačí si připomenout, že spousta lidí obhajuje fyzické tresty ve stylu "plácnutí na zadek jim neublíží, však my jsme to taky přežili a vyrostli z nás díky tomu slušní lidé". Trestání dětí bereme jako přirozenou věc, přirozenou výbavu rodičů pro výchovu dětí. Málo si už uvědomujeme, že tímhle postojem děláme v širším smyslu z dětí jakési objekty výchovy, namísto abychom je brali jako plnohodnotné bytosti vybavené vlastní vůlí a tendencí k růstu.
Co je také méně vidět, nebo si to přinejmenším nepřipouštíme, je přesvědčení mnoha badatelů a psychologů, že fyzické tresty jsou zdrojem násilí v dospělosti. Zkrátka si s sebou do dospělosti neseme přesvědčení, že nejefektivnější metoda, jak dosáhnout vlastních cílů, je násilí.
To vůbec není zanedbatelný poznatek a podle toho to pak na světě vypadá.
Fyzické tresty jsou kruté a mají devastující účinky na lidské bytosti
Psycholožka Alice Miller napsala už v 80. letech knihu, ve které mapuje příčiny násilí na dětech v souvislosti s výchovou, a v níž dokazuje, jaké devastující účinky mají fyzické tresty na lidskou psychiku. Neurózy, traumata, nenávist, pocity méněcennosti, to jsou jen některé z důsledků.
Kniha se mimochodem jmenuje Pro vaše vlastní dobro: Skrytá krutost ve výchově dětí a kořeny násilí.
Příznačný název, že?
Kolik lidí říká, že bije děti pro jejich vlastní dobro?
A co je platné, že "jim to plácnutí neuškodí", když to má naprosto hrozivé následky pro většinu lidí a jejich vztahy?
Navíc, abychom byli důslední, to, že jim to zdánlivě neuškodí, neznamená, že to něčemu pomůže!
Pokud děti přestojí fyzickou bolest z výprasku, dokáží se stejně tak rychle zotavit z emoční pasti, do které je trestání uvrhlo?
Když rodič trestá, zpravidla to vytváří mezi ním a dítětem neprostupnou zeď. Dítě se cítí opuštěné, zrazené, mnohdy mu rodič zakazuje projevit jakékoli emoce: "Jestli nepřestaneš brečet, tak ti ještě přidám, abys měl proč." K tomu si přidejme pocit ponížení. Malé děti navíc mnohdy nechápou, co udělaly špatně. Cítí se zmatené, protože jim milovaná osoba odpírá lásku. Přichází o bezpečí.
„Největší krutost,“ píše Alice Miller, „která může být spáchána na dětech, je, když nemohou vyjádřit svůj strach a utrpení, a ještě horší je pro ně nebezpečí ztráty rodičovské lásky a náklonnosti.“
To vše si odnášíme s sebou do dospělosti, i když jsme tyhle zážitky dávno zapomněli a zmizely z naší vědomé paměti. Alice Miller k tomu říká, že sice můžeme zapomenout, ale nemůžeme oklamat paměť našeho těla. Proto také podle ní prožívá spousta lidí různá traumata, aniž by chápali jejich příčiny. Jde o to tyto příčiny odhalit a začít s léčením.
Alice Miller také z pozice psychoanalytičky potvrzuje, že obzvlášť časté a kruté fyzické tresty formují budoucí násilníky. Píše, že si nevybavuje jediného tyrana v moderních dějinách, který by neprožíval dětství plné bití a ponižování. Poměrně detailně se v tomto ohledu zabývá ve své knize Adolfem Hitlerem. Vždycky, když teď někde slyším ono zmiňované, však "jim to plácnutí neuškodí", vzpomenu si na to. Podobně je to s vrahy a násilníky.
Konečně s tím můžeme něco udělat. Každý z nás může.
Pokud si tohle všechno připustíme a uvědomíme, můžeme s tím něco udělat. Můžeme začít pracovat na vyléčení starých ran a projít branou poznání do nového života. Můžeme začít mapovat příčiny našich potíží, rozmotávat nepříjemné vzorce v nás a pomocí pochopení toho všeho začít fungovat vědomě jinak.
Jen neslibuji, že se to každému podaří.
Celé to má ještě jeden rozměr. Pokud se do toho pustíme a hlavně, pokud si to všechno uvědomíme a připustíme si, že můžeme být součástí problému, dostaneme šanci udělat něco velkého.
Můžeme udělat něco mimořádného pro své děti. Něco, co pořád není brané jako samozřejmost.
Současně, což je stejně důležité, můžeme bez přehánění udělat něco pro lidstvo a budoucí generace.
Každý z nás to má ve svých rukách. Každý z nás může udělat krok, který pohne staletým kolektivním přesvědčením, že trestání dětí je normální. Každý z nás, kdo má děti nebo s nimi přichází do styku, může změnit život neurčitému počtu příslušníků dalších generací, protože ubude násilí na dětech, které plodí všechna ta traumata a psychické potíže a přispívá násilí mezi lidmi.
Stačí si to uvědomit, najít sílu a udělat rozhodnutí.
Jsme to právě my, kdo může přerušit řetěz a ukončit přenos násilí z generace na generaci.
Přeji vám hodně odvahy!