Problém našeho školského vzdělávacího systému je jeho fragilita. Jak to změnit?

Čeští učitelé bojují za vyšší mzdy, které přinesou kvalitnější vzdělávání. Možná. Problém vidím v nastavení vzdělávacího systému jako takového a vůbec v jeho chápání. Co je klíč k řešení?

Vyšší platy v zájmu žáků - hrajeme na správném hřišti?

České školství je velké téma. Aktuálně probublává médii boj o učitelské platy. Učitelé protestují, politici (vládní) slibují a jiní (opoziční) se pohoršují. Učitelé tak možná dostanou přidáno. Změní to systém vzdělávání u nás k lepšímu?

Chápu učitele a přeji jim co nejlepší platové podmínky. Na druhé straně si ale říkám, jestli bychom se neměli spíše zamyslet nad tím, jak funguje náš školský vzdělávací systém a jestli je opravdu nastavený tak, aby z něj benefitovali především žáci a studenti.

Zájmem o žáky a studenty na prvním místě se totiž v této hře zaštiťují úplně všichni. Kdyby to tak bylo, vzdělávání by u nás dávno fungovalo jinak.

Než se k tomu dostaneme, rád bych předeslal, že problém vidím už v tom, že se celá hra o co nejlepší vzdělání a budoucnost dětí hraje na špatném hřišti. A platí to i pro učitele.

Vzdělávání totiž dávno není čistě věcí školského vzdělávacího systému. Pozice školy navíc v procesu vzdělávání postupně slábne. Je možné, že škola, jako ji známe dnes, bude už brzy minulostí.

Pojďme se proto podívat na vzdělávání a náš školský vzdělávací systém jinou perspektivou. Věřím, že nezůstanu jediný, komu se ukáže cesta, která je pro děti mnohem přínosnější a která dovede také učitele k větší spokojenosti v práci a též požadovaným vyšším mzdám.

O co jde?

Dobré vzdělání přináší antifragilitu a ta je zárukou přežití v nejisté budoucnosti

Nassim Nicholas Taleb přišel ve své knize s geniálním konceptem, který nazval antifragilita (kniha se jmenuje také tak). Tento koncept je jedinečný tím, jak je jednoduchý, logický a dobře aplikovatelný na různé oblasti lidského počínání, včetně vzdělávání.

Aplikováním konceptu antifragility uvidíme v plné nahotě, jak na tom systém vzdělávání u nás je. Také se nám otevře zcela jiný pohled na oblast vzdělávání a pochopení konceptu antifragility nám pomůže definovat, co skutečně znamená dobré vzdělání.

Pojďme se proto nejprve krátce zastavit u samotného pojmu antifragilita.

Antifragilita je určitá vlastnost systému, která mu umožňuje dlouhodobě prospívat. Pokud je systém antifragilní, snadněji se podle Taleba vyrovnává s otřesy. Mírné a časté otřesy systému dokonce prospívají a vůbec nevadí, když se objevují častěji. Současně se systém prostřednictvím nahodilých otřesů stává antifragilnější do budoucna.

Bankéř versus taxikář: Kdo je lépe vybaven proti nahodilým otřesům?

Abych nemluvil abstraktně, tady je příklad dvou lidí, které živí dvě různá povolání. První je bankéř, druhý taxikář.

Bankéř má podle většiny lidí dobrou práci, stabilní příjem, jistotu do budoucna a je díky zákoníku práce chráněný proti takzvaným rozmarům zaměstnavatele. Bankéř má navíc dost možná kvalitní vzdělání z výběrové školy.

Taxikář naproti tomu funguje na volné noze, nepožívá žádnou speciální zákonnou ochranu, musí se vyrovnávat s výkyvy v množství zákazníků, o které neustále bojuje s konkurencí, a jeho příjmy jsou nestabilní. Běžnou optikou bychom řekli, že taxikáři není co závidět.

Z pohledu antifragility je na tom však taxikář lépe. Disponuje celou řadou schopností, které bankéř nemá rozvinuté, protože je zkrátka ke své práci nepotřebuje. Taxikář se musí na rozdíl od bankéře denně vypořádávat s nejistotou a hledat cesty, jak přežít na vysoce konkurenčním trhu. Přestože se pohybuje v prostředí nestability, v dlouhodobém horizontu, jak ukazuje názorně Taleb ve své knize, jsou jeho příjmy stabilní.

Stabilita příjmů platí v případě bankéře jen zdánlivě. Pokud totiž přijde jednoho dne nějaký zásadní ekonomický šok, přijde o práci a jeho svět se kompletně zhroutí.

Vítejte ve fragilním světě zaměstnanců bank

Taleb říká, že svět bankéře je fragilní. Postrádá totiž skutečnou odolnost proti velkým otřesům. Fragilita znamená, že systém při určitém tlaku zkolabuje. Česky řečeno, rozbije se.

Taleb by navíc asi zdůraznil, že není otázka, zda se bankéřova kariéra v budoucnu zhroutí, ale kdy k tomu dojde.

Fragilita je inherentní vlastnost systému a je jen otázkou času, kdy se projeví její důsledky. Ať se snažíme jakkoli preventivně chránit proti nahodilým výkyvům, pohoříme na tom, co jednou přijde a co neumíme na základě minulých zkušeností předvídat.

Taleb totiž mimo jiné říká, že děláme chybu, když se snažíme předpovídat budoucí otřesy na základě minulých zkušeností. Proti těm se za určitých podmínek pojistit dokážeme. Jenže do hry vstupují takzvané černé labutě, tedy události, které předpovědět neumíme. Můžeme se ale vybavit antifragilitou, abychom jejich dopady zmírnili.

Fragilita vyvěrá ze snahy mít vše pod kontrolou a preventivně eliminovat riziko. Naše společnost je řízením rizik posedlá. Snažíme se je eliminovat, vytlačit z našeho života. Stačí se podívat na státem řízenou hospodářskou politiku, ale i zdravotnictví a bohužel i náš vzdělávací systém.

Stát organizuje a řídí vzdělávací procesy, aby zajistil žákům a studentům budoucí uplatnění. Opravdu?

Ve společnosti převažuje nastavení, že stát nese odpovědnost za vzdělání vlastních občanů.

Proto státní úřady zavádí vzdělávací plány, řídí na centrální úrovni síť škol a prostřednictvím státních maturit určuje penzum informací, které musí absolventi středních škol načerpat.

Z Talebovského pohledu jde o centralizované plánování systému vzdělávání, které odporuje duchu antifragility. Je za ním snaha minimalizovat rizika, v důsledku kterých by z dětí vyrůstali nezaměstnatelní jedinci bez perspektivy.

Společnost zkrátka nepřipustí, aby někdo neprošel státním vzdělávacím systémem. Je to přece pro jeho dobro.

Nemusím zdůrazňovat, jak moc systém selhává a kolik lidí navzdory povinné školní docházce i navazujícímu vzdělání končí doslova na dlažbě.

Ba co víc, a to je ještě smutnější, z mladých lidí se díky státním školám stávají kolečka jakéhosi obřího stroje systémem organizovaného koloběhu narození - škola - zaměstnání - důchod (někteří) - smrt. Podle mnoha a mnoha autorů je škola, spíše než vzdělává, obrušuje, potlačuje individualitu a vyrábí z nich unifikované tovární dělníky bez vlastního názoru a občany poslušné autoritě.

Ano, možná se přitom i něco naučí.

Školský vzdělávací systém je těžce fragilní

I kdyby to tak bylo a kdybych nechal stranou zmiňované skutečné výsledky školského vzdělávacího systému, orientace na systematické nalejvání informací do hlav je nedílnou součástí problému.

Dnešní škola je ve své takto popsané ideální podobě institucí, která se zaměřuje na předávání informací a z menší části možná také na vštěpování vybraných praktických dovedností. Vše se děje podle předem daného plánu. Důležitá je standardizace vzdělání, kterážto se měří standardizovanými testy.

Jak asi budou prospívat masy lidí, které prošly stejným vzděláním a učily se, hlavně nevyčnívat?

Nejspíš se uživí. Škola jim zajistí umístěnku na správné místo v rámci systému. Ale budou šťastní? Rozvinou naplno svůj potenciál? Co od nás děti skutečně potřebují?

Tímto způsobem může škola vychovat pár úspěšných bankéřů. Těžko ale vychová úspěšné taxikáře. To se podaří leda škole navzdory, jak dokládají příběhy mnoha lidí, kteří se vydali vlastní cestou, včetně úspěšných podnikatelů.

Než začnete pohrdat taxikáři, zkuste na ně v tomto textu nahlížet spíše jako na archetyp člověka, který se nebojí postavit na vlastní nohy a vzít osud do svých rukou.

Takže máme na jedné straně bankéře, jako produkty školského vzdělávacího systému, a na druhé straně taxikáře, kteří stojí tak nějak mimo systém.

Fragilita vs. antifragilita.

Škola vykrmuje spokojené krocany. Dočasně spokojené.

Počkejte, neposmívám se vám, že jste krocani, protože jste chodili do školy. Také jsem tím prošel. Vtip je jinde.

O krocanech mluví Taleb. Ve Spojených státech je krocan symbolem svátku Dne díkuvzdání. Krocan si žije poklidný život, chovatel se o něj stará, krmí jej, všechno je ideální a nic nenasvědčuje tomu, že se blíží katastrofa. Krocan jednoho dne skončí jako pochoutka na svátečním stole a do poslední chvíle si nejspíš bude myslet, že jemu se nemůže nic stát.  Nic totiž nebude nasvědčovat tomu, že by jeho pohodlný život měl skončit.

Nepřipomíná vám krocan našeho bankéře?

Já tam vidím dokonce paralelu s naším školským vzdělávacím systémem. Ale ne proto, že jsou děti a jejich rodiče naivní a spokojení se svou situací.

To škola je do takové polohy tlačí a formuje.

To náš školský vzdělávací systém založený na centralizaci a plánování dělá z dětí dobře živené krocany.

Tohle je Talebovská fragilita v nejhorší podobě. Její dopady jsou plošné a těžce destruktivní.

Někdo možná namítne, že díky našim (tj. povinným) školám získají děti vzdělání, které jim zajistí práci. Ano, systém je připraví na budoucí dráhu, která připomíná krocana už jen tím, že od určitého okamžiku ztrácí kontrolu nad svým vlastním životem. Jsou vedeny k tomu, aby zapadly do systému a poslouchaly "ty nahoře".

Je to způsob, jak připravit dnešní děti na povolání, které ještě neexistuje?

Může být školský vzdělávací systém antifragilní?

Oprávněně po mně teď chcete vědět, jak udělat školský vzdělávací systém antifragilní.

Odpověď za mě je, že to není možné.

Jediná cesta, jak přidat do vzdělávání antifragilitu, je vypustit povinnou školní docházku a nesnažit se do vzdělávání příliš zasahovat.

Rozumějte, neříkám zrušit školy. Škola je sama o sobě neutrálním místem, pokud odmyslíme, k čemu v dnešní době obvykle slouží. Věřím, že školymohou být inspirující místa pro lidi, kteří se chtějí vzdělávat, zlepšovat a posouvat ve svém životě dál.

Už to, že ministerstvo brání zakládání soukromých škol, je velká chyba. Stát by se totiž neměl do vzdělávání plést vůbec a už vůbec ne ve formě povinné školní docházky. To je totiž přesně to naivní, a v konečném důsledku nebezpečné, řízení rizik, které vykrmuje spokojené krocany.

Antifragilní systém je decentralizovaný a vyžaduje svobodu

Jedině svoboda v oblasti vzdělávání zaručuje antifragilitu. Svobodu totiž přirozeně doprovází její sestra odpovědnost. Nutnost se o své vzdělávání aktivně starat. Ale současně se samostatně rozhodovat, co pro mě osobně má přínos a čemu chci věnovat energii, čas, peníze.

Taleb ukazuje, že antifragilní jsou takové systémy, které stojí na decentralizaci. To jsou ty, které dávají prostor vlastní iniciativě lidí a nebojí se ani zdravé (a ozdravné) míře nahodilosti. Nahodilost a drobné otřesy umožňují, aby se lidi učili za pochodu, naučili se vnímat rizika a pracovat s nimi. Dobře vyztužení jedinci pak obstojí i tváří v tvář větším otřesům a neočekávaným šokům.

Čím prospěje antifragilní vzdělávací systém učitelům?

Snad si teď nebudou čtenáři z řad učitelů brát má následující slova příliš osobně. Myslím si totiž, že současný systém centrálně plánovaného školství dělá ony krocaní bankéře tak trochu i z nich, z učitelů.

Vytváří iluzi, že státu, tedy politikům, leží na srdci jejich blaho. A tak učitelé čekají ve svých kabinetech, až jednou dodrží politici slib a konečně jim zajistí důstojné platy (termín důstojné platy jsem zaznamenal v aktuální diskusi o platech učitelů několikrát).

Já tomu rozumím. Většina učitelů chce dělat práci, kvůli které strávili přinejmenším pět let na vysoké škole. Mnozí mají svou práci rádi a rádi tráví svůj čas s dětmi a pomáhají jim s rozletem. Jenže namísto toho jim stát diktuje, co a jak mají učit, a nedává jim příliš na výběr.

Někomu to možná vyhovuje...

Učitelé a žáci jsou na jedné lodi

Ale pokud chtějí učitelé opravdu změnit své postavení, musí se postavit na stranu žáků. Musí se postavit na stranu svobody učení. Musí se postavit na stranu antifragility ve vzdělávání.

Myslím si, že pokud bude vzdělávací systém osvobozený od státu a byrokratů, dočkáme se exploze vzdělávacích možností. Budou vznikat soukromé školy, specializované školy, vzdělávací organizace, vzdělávací komunity, nastane boom vzdělávání na internetu, vzroste význam praktické výuky a učňovství v nejširším možném smyslu.

Po učitelích rázem stoupne poptávka. Tedy po těch dobrých.

Je možné, že v konečném úhrnu nebude potřeba tolik učitelů. Je možné, že učit začnou masivněji i lidé z jiných oborů, které to prostě bude bavit nebo si tím budou přivydělávat.

Ale to přece chceme, ne?

Nejde nám přece o to, abychom udržovali početní stav pedagogů s VŠ diplomem, copak to v jiných oborech takto funguje?

Důležité je, jaký máme cíl

Jde nám přece o to, abychom co nejlépe vybavili děti do budoucna a připravili je na pracovní pozice, které zatím neexistují.

A hlavně, chceme přece pomáhat dětem na cestě ke štěstí.

Nebo se pletu?