Vaše teorie bohužel stojí a padá na faktu, že děti nikdy nebudou rovnocenné bytosti s rodiči. Děti nikdy za své rodiče neponesou trestněprávní a vyživovací povinnost danou zákonem. Z tohoto důvodu ta role rodič - dítě není a nemůže být rovnoprávná.

Tady jsem možná špatně vysvětlil své chápání rovnocennosti dětí s dospělými, tak se omlouvám. Myslím to tak, že děti jsou lidské bytosti, stejně jako dospělí. Z toho pro mě vyplývá, že bychom k nim měli přistupovat s respektem, ne z pozice síly. Určitě netvrdím, že mají stejné rozumové či fyzické schopnosti (to v článku najdete), případně že se na ně vztahují zákonné povinnosti, jak uvádíte. To ale pořád neznamená, že trest je řešením nebo že "vyživovací povinnost" rodičů je opravňuje k používání fyzických trestů. Stačí si připustit, že fyzické tresty jsou zapovězené i ve vězení atd. Každopádně beru, že je to věc názoru.

Já patřím ke generaci, kde rodiče vychovávali a to třeba tělesným trestem a stejně tak učitelé. To, že by nám tělesný trest způsobil nějaké duševní trauma o tom se nedá mluvit ani omylem. Kolik význačných osob bylo vychováno tímto způsobem a co ve svém životě dokázali. Nevím, co dnes bude z těch zpovykovaných dětí, kterým maminka stále dokola říká " René to dělat nesmíš, to se nedělá " a on jde a udělá to znova a znova. Maminka na to reaguje s úsměvem " René ty jsi ale ošklivý " U nás by to po prvním napomenutí a neuposlechnutí zpravilo plácnutí přes zdadek.

Toť právě otázka a o tom je zmiňovaná kniha "Pro vaše vlastní dobro". Autorka tam popisuje, že to většinou ani nevnímáme, ale ty následky si s sebou neseme celý život a projevují se různě.

Fyzické tresty určitě nejsou překážkou, abychom to "někam mohli dotáhnout". To je zase otázka měřítka, co znamená úspěch atd. Když to přeženu, tak autorka knížky např. odkazuje na Hitlera a Stalina, kteří to taky dotáhli vysoko, ale... A bez ohledu na ty dva diktátory, podle autorky může být právě ta pozice moci (úspěšný politik, manažer atp.) kompenzací traumat z dětství.

Příklad s Reném, reakci na něco, co je nežádoucí, bych asi nastavoval striktněji. Ale záleží, co René prováděl. Pokud např. něco někam házel, rozbíjel... tak by asi bylo lepší říci, s tímhle neházíme a předmět dát mimo dosah dítěte atd.

ze Vy budete nejakej ten kouč...?

Vůbec ne :-). Alespoň mě zatím nikdo o koučování nepožádal.

No možná opravdu existuje způsob výchovy jak se obejít bez trestů. Předpokládám, že v tom lepším případě to snad zvádne jeden ze sta rodičů, takže....

Jako experiment dobrý, tím to ale končí

Jsem rád, že aspoň připouštíte, že to jde. Určitě to chce své a vyžaduje to trochu jiný přístup a trpělivost. Každopádně my do toho experimentu jdeme :-).

Nastavení mantinelů je pěkné, ale pokud jsou tyto mantinely nevymahatelné, není to vůbec k ničemu.

Pochopitelně nejlepší výchova je osobním příkladem, ovšem ne vždy je možná.

Žádná výchova je cestou do pekel (ve svém výsledku povede k anarchii a tedy k násilí).

Ohledně mantinelů - spíše jde o to jednat a situaci řešit aktivně, než vynucovat trestem. (A pak je to také o tom, že hranice se spíše týkají vzájemného vztahu rodič - dítě, než např. toho, co chce rodič, aby dělalo dítě, protože rodič si myslí, že to je pro dítě dobré.)

Rodičovství, jak ho chápu, není totální benevolence. K násilí podle mě vede naopak spíše trestání dětí a násilí ze strany rodičů. Největší paradox je, když trestáme děti za to, že třeba někoho bouchli v parku atd.

dejte vědět, jak jste dopadl

Tento pokus o nevýchovu provedl již tuším Jean-Jacques Rousseau v 16 století na svém synovy. Jak syn dopadl je celkem známo.

Pán se samostatně rozvíjel, až z toho zblbnul.

Hmm, a co když vám dítko na nastavené mantinely zvysoka prdí?

Pojďme tedy rozebrat konkrétní příklad...

Jak chcete nastavovat dětem hranice bez výchovy a občasných trestů? V první fázi dítě potřebuje jistotu rodičovské lásky, v další fázi je nastavování hranic. Na základě úspěšné první fáze zvládne i hranice, jejichž vytyčování je nevyhnutelně v něčem bolestné. Jinak se z dítěte stane neřízená střela, jak je bohužel nejednou vidět.

Dobrá otázka a hlavně dobrý postřeh s rodičovsku láskou. Myslím, že tu bychom měli poskytovat bezpodmínečně. A pokud rodiče trestají, tak tím vlastně tu lásku zrazují, nebo to aspoň děti tak mohou vnímat (viz např. i v článku zmiňovaná kniha).

Ohledně hranic a rodičovství jsou i v češtině pěkné knížky. Např. už jsem zmiňoval výše Vychováváme děti a rosteme s nimi. Jsem přesvědčený, že to bez trestů funguje.