Zásadní pro to, aby byla debata na toto téma smysluplná je shoda, zda "výchovná rána" láskyplného rodiče, která i zabolí,když dítě provede něco opravdu špatného, nebo dokonce něco, co by mu při opakování mohlo ublížit, je skutečně fyzickým násilím nebo historii osvědčeným výchovným prostředkem. Jestli se v tomto neshodneme, další debata je nesmyslná.

Druhou otázkou, na níž názorová shoda je pro mne ještě důležitější je, zda je dítě zvláštním druhem celospolečenského vlastnictví, do jehož výchovy a povahového tvarování má právo zasahovat stát nebo kdejaká samozvaná aktivistická organizace, či jednotlivec, nebo zda výchovné metody vlastních dětí, které nemají charakter fyzického týrání nebo psychického teroru, jsou ve výlučné pravomoci rodičů.

PS. Naivistické představy o výchově dětí, které z článku tryskají, mají v mnoha případech důsledek v podobě frustrovaných postpuberťáků, kteří si nevědí se svým životem rady,neumí nést za své činy nedílnou odpovědnost a tím, že jim nikdo důsledně nevymezil mantinely ve kterých se mají v životě pohybovat, se neumí společensky zařadit a uchylují se do virtuálního světa. Často pak jejich Game Over nekončí zhasnutím obrazovky, ale na odvykačce, popřípadě s rozpíchanými žilami někde ve squattu, či za branou nápravného zařízení. .